Uvědomil jsem si, že mám se zámkem neustálé vnitřní spojení. Nejrůznější
fragmenty mých vzpomínek ve mně žily svým vlastním životem a často se skládaly
do nečekaných souvislostí. Hlavně ve snu. Tak jsem tam jednou spatřil sám sebe, jak stojím
na zámeckém nádvoří a promlouvám k havranům usazeným v koruně starého platanu.
Nepamatuji se už na přesný obsah promluvy, bylo to něco o prchajícím čase a
pocitu osamění; havrani naslouchali bez hnutí, z modrého nebe se snášely veliké
vločky sněhu, když tu se na schodišti objevil nějaký pán v dlouhém kožichu,
sestoupil až ke mně a s vážným výrazem ve tváři mi podal starou petrolejku;
nechápal jsem proč, ale on se usmál a řekl:
-To na cestu
zpátky!-
Vtom jsem si všiml,
že havrani se proměnili v úředníky a jejich hejno tvoří dokonalou pyramidu. Čím
výše však zamířil můj pohled, tím méně bylo vidět; vrcholek pyramidy mizel v
mlze a v nedohlednu...
Šajn
Žádné komentáře:
Okomentovat