Ve slunci

Vypravěč

Podivno

struktury

O květech a písni

  Snad by to nejlépe vysvětlil panoptikální zmocněnec Alegorijevič Vagomilov, ale ten byl příliš zaneprázdněn čtením Pojednání o popolétání,  až tomu propadl zcela. Z dlouhé chvíle srkal cosi hustého, marmeládovitě rudoskvoucího ze špajzu násoskou do úst ztracených pod převisem kníru. Hasičská přilbice mu skýtala provizorní ochranu před soumrakem. Kopiníci se šikovali naproti nádraží v P. Modří, červení, zelení, šedí a žlutočerní postupovali kolem plotu v obráceném pořadí než obvykle. V zahradě za domem se ozýval tichý zpěv. Jak půvabně zněly starobylé písně z hloubi sadu. Slepice ovládané povely z ohořelé latríny hrabaly ostošest ve vysoké trávě. Sotvaže začalo pršet, vytratili se poslední motýli. Osiřelé květy poprvé promluvily: -Zůstaneme vám věrny, ach, křídlošepotavé souznění, až tykadélka úsvitu všimrají poselství svoje do šíra...-

                                                                                                                       Tschuk

Bitva u Gargoilu, 28.2.2013

                                                                                                                   Hdn

Předjaří

Namátkou

Kdo to bude?

  

Kdo jednou zakreslí do mapy

Místa neuskutečněných setkání?

Houslový klíč se pářil se stonožkou

S tímtéž vrozeným půvabem

S jakým déšť oslavil květy                          

Vábnička lnula ke rtům lebky

A větrák dlouze pozdvihoval sukni

Tobogánem sjížděli členové sekty

Do bazénu zamilovaných ústřic

Z amplionu vytékal sliz noci

Topoly šuměly nám tklivě

Na dlouhé cestě k vyvanutí

  

Kdosi kdesi cosi

Lačníme po činu

Mlha však hatí všechny plány

Spiknutí kožených kufrů

Ohrozilo dožínkovou slavnost

Nazouváky obcovaly v mlatu

Papoušek vřeštěl

a blesky žehnaly se třikrát

Jako by na tom všem

nebylo ještě dosti

Zahrály kdesi ve tmě

Varhany z žabích kostí

Jak hebce hladí ruce

Panenčiny chůvy

Háden

ZÁMEK

    

Uvědomil jsem si, že mám se zámkem neustálé vnitřní spojení. Nejrůznější fragmenty mých vzpomínek ve mně žily svým vlastním životem a často se skládaly do nečekaných souvislostí. Hlavně ve snu. Tak jsem tam jednou spatřil sám sebe, jak stojím na zámeckém nádvoří a promlouvám k havranům usazeným v koruně starého platanu. Nepamatuji se už na přesný obsah promluvy, bylo to něco o prchajícím čase a pocitu osamění; havrani naslouchali bez hnutí, z modrého nebe se snášely veliké vločky sněhu, když tu se na schodišti objevil nějaký pán v dlouhém kožichu, sestoupil až ke mně a s vážným výrazem ve tváři mi podal starou petrolejku; nechápal jsem proč, ale on se usmál a řekl:

-To na cestu zpátky!-

Vtom jsem si všiml, že havrani se proměnili v úředníky a jejich hejno tvoří dokonalou pyramidu. Čím výše však zamířil můj pohled, tím méně bylo vidět; vrcholek pyramidy mizel v mlze a v nedohlednu...

                                                                Šajn

Krása Nesmírná a jiné pamětihodnosti Ostravy

Předjaří?

SLIZ

Smrad

   Veril se zastavil mezi domy, nad nimiž se klenulo potemnělé nebe jako olověný poklop hrozící zavřít město do úplné tmy. Zatím ještě na obzoru prosvítalo sírově žlutavé světlo. Nahé větve stromů připomínaly spletenec černých drápů snažících se ještě na poslední chvíli zachytit neodvratný pád nebes. Pochmurný výjev Verilovi připomněl množící se neradostné vize a předpovědi blížícího se konce. Ano, každým dnem jich přibývalo. Odkud se vyrojili všichni ti obsedantní věštci, všichni ti hysteričtí proroci? Jejich počet stále vzrůstal, jejich varovné hlasy nabývaly na síle. Pokud se něco stane, budou nakonec obviněni, že to přivolali. Nejlépe na to ani nemyslet.

    Veril pozoroval okolní paneláky, staré, vyžilé sídliště nesoucí neklamné známky úpadku. Napadlo ho, že je podobně zchátralé jako celý svět, celé lidstvo. Přes oslňující technické vynálezy a vědecký pokrok, jehož tempo se rok od roku zrychlovalo, tam uvnitř, v člověku, pomalu vyhasínalo duchovní světlo. Nejlépe to bylo vidět na životním stylu, na tom, jak lidé trávili volný čas, jak se chovali jeden k druhému, ale projevovalo se to i v obsahu jejich hovorů, v umění, v televizních programech, ve vztahu k přírodě a v mnoha dalších oblastech.

    Veril to vnímal jako podivně plíživý pach, připomínající nevětrané místnosti. Ano, lidstvo zapáchalo a nic na tom nezměnily ani parfémy. Vybavil se mu známý výrok z Hamleta, jehož dosah rozšířil na celou planetu: Je něco shnilého v tom našem světě. A nesmrdí to Země, ale lidské duše...

     Položil si otázku, zda nepáchne také on sám. Určitě to tak bude, vždyť všichni lidé jsou spojeni neviditelnými pouty, lidstvo je uzavřeno pod jedním obrovským poklopem na tvarůžky, pod kterým se všechny ty jednotlivé pachy slévají do jednoho jediného. Ty společné čpící závany pronikají ven, stoupají vzhůru neseny do všech koutů Vesmíru, aby podaly zprávu  jiným planetám, všem mimozemským civilizacím... To možná proto sem létají čím dál méně. Smrdíme jim... Smrdíme také sami sobě, ale již jsme si na to zvykli a tak nám to běžně ani nepřipadne. Jsme značně otrlými smraďochy. Otupělými skunky. Promiňte mi to, vy docela milá zvířatka, omluvte, prosím mé laciné přirovnání... O tchořích raději pomlčím. Ostatně, mezi nimi se možná ujalo rčení: Smrdíš jak člověk...

                                                                                                  Tschuk

V Oboře

Mrak

Drobná pozorování v P.

    Byl tehdy ve výčepu chvíli sám, rozhlédl se pátravě kolem a vytáhl starý zápisník. Předříkával si nahlas, co tam zapisoval. Pamatuju si to dodnes:

-...situace bezútěšného klopýtání... Pokročíš o pouhou píď a rázem se celá krajina otočí; pak zjistíš, že jsi o krok zpátky. Když naopak couváš, nic se neděje, couvat tě tady klidně nechají. Teprve když se posadíš a zoufáš si s hlavou v dlaních, všimneš si, že se kolem vše změnilo; byla noc, teď je den a slunce ti přináší novou naději. Vyskočíš tedy; chtělo by se ti běžet mu v ústrety, ale ono se schová do mraků, aby ses příliš nerozběhl...-

                                                (Háden)

U řeky

Vzpomínka na léto

Pod hradem

U kostela

Z údolí

Návštěva

   Michail Chamil Chlivajov zarazil sáně hned kousek za stodolou a nenápadně se vrátil zpátky k domu.  Žárlivost ho spalovala až do morku kostí. V nadcházejícím soumraku se připlížil k oknu a nahlédl do seknice. Jeho tušení se potvrdilo!
   Marusja Nikolajevna zrovna otevřela do předsíně a dovnitř, Můjtybože, vstoupila jakási postava! Chamil vytřeštil zraky: byl to, nastojte, zelený mužíček! Posadil se ke stolu a uchopil Marusju za ruku. Zadíval se  jí svýma velkýma černýma očima až kamsi hluboko do duše. A potom promluvil! Mluvil nejspíše rusky, neboť žena mu zjevně rozuměla. Chamil neslyšel, co jí říká, ale všiml si, že Marusja úplně roztála. Hned nato vstala a přinesla něco k jídlu. Kaši! Tu kaši, na kterou se Chamil tak těšil, že se jí nadlábne hned jak se vrátí domů.
    Už do nevydržel, vběhl do domu a vrazil do seknice:
    -Co to má znamenat, Marusjo?!- zahřímal hned ode dveří.
    Žena se lekla, překvapeně vzhlédla, vzápětí nabyla rovnováhu a řekla:
    -No co? Ještě jsi neviděl mimozemšťana? Tak ho vidíš!-
    -Co tady chce?- čílil se Chalim.
    -Jsem tu na návštěvě,- odvětil zelený mužíček s nápadným klidem v hlase.
 Ten hlas! Chalim se zarazil. Cítil, jak se mu rozlévá teplo kolem srdce. Hlas mužíčka ho naplnil blaženým pocitem něčeho dávno zapomenutého a přece tak důvěrně známého. Připadal si náhle jako malý chlapec, k němuž promluví milovaný otec, který se po dlouhé době vrátil domů. Chalim zjihnul:
    -To je dobře, že jsi přišel,- pravil vlídným hlasem, -Marusjo, nalij nám vodku!-
    -To nemusíš,- zavrtěl mužíček hlavou, -posaď se tady ke mně, ...no tak, sedni si.-
    Chalim se posadil v jakémsi sladkém rozechvění. Ta dojemně něžná bytost ho vzala za ruku, podobně jako před chvílí jeho ženu, pohlédla mu do očí a on si uvědomil, že se mu po tváři vyřinuly slzy.
    -Přišel jsem za vámi, abych vás usmířil- řekl mimozemšťan s tak vroucím výrazem, že se na sebe Chalim a Marusja zadívali a srdce se jim rozbušilo. Uvědomili si, jak se milují. Více, než kdykoli předtím.

     -Máte se přece tak rádi!- pokračoval mužíček, jakoby četl jejich myšlenky.
     -Ano, - vydechli oba a políbili se.
     -To je dobře,- pravil host očividně spokojený s výsledkem, -držte se lásky a ona vás povede...-
     -Teď už můžu odejít,- dodal ještě, rozloučil se a zmizel.

     Chalim a Marusja pochopili, že jsou zachráněni. Život dostal najednou novou chuť. Voněl jako jasmínové květy uprostřed zimy. Zvláštní... Veliká luna na temně modrém nebi tichounce zpívala.

                                                                                     Tschuk

Z lesa

Kolem řeky

Z jedné cesty

    Na každou cestu se vypravujeme v téže archetypální situaci, jakou vytýčila známá výprava argonautů do Kolchidy. Jistě, mohlo by se zdát, že obvykle  nejde až o tak velkou věc, ale víme my vůbec, co nás čeká i na tak zdánlivě banální výpravě, jakou je naše cesta do práce nebo do obchodu? Vždy i ona může být naší cestou poslední… A tak málokdy tušíme, že Zlaté rouno je mnohem blíže, než by se zdálo. Co horšího: většinou ani nevíme, že téměř vždy( až na výjimky – jakou je např.cesta na wc…) je Zlaté rouno přítomno v našem podvědomém itineráři a stává se zároveň iniciátorem naší cesty, ale i měřítkem jejího smyslu. Rádoby pragmatický duch našich cest není ničím jiným, než daemonickou bludičkou, která nás svádí do močálů průměrnosti a prázdnoty, jejichž bezútěšnost si uvědomíme začasté až tehdy, kdy je již pozdě i na ono příslovečné splakání nad výdělkem; každá výprava, jejíž výtěžek nedosahuje kvality Zlatého rouna, je zradou nejen na něm, ale i na našem bytostném ,,argonautickém poslání“ v tomto světě. Možná, že právě na tomto místě namítnete, že náš svět není ,,argonautický“, že celá ta výprava, o níž zde mluvím, je dávno zapomenutou mytologickou veteší a naše dnešní realita nám dává úplně jiné výzvy, cíle i smysl. Jak je libo. Jednou možná zjistíme, že jsme tak namísto světelné odměny získali jen pocit zklamání ze ztracené výzvy a nenaplněného poslání. Neboť my sami jsme lampou, která se buď rozzáří, nebo zhasne…

                                                                                                                          Hdn

   

      Milý příteli,

                         

    Možná se už neuvidíme. Cítím, že budu brzy povolán k jiným úkolům, které přesahují rámec tohoto života. Spis si ponechte jako památku na naše setkání. Tuším, že jste již blízko zásadním objevům, které poodhalí tajemství celého Zámku i okolí. Vězte, že to vše pokračuje i po zániku viditelného..., tak jako vše, jako celý život, který se nevyčerpává koncem fyzického těla. Ještě k Vašemu hledání: nevyčerpávejte své síly pátráním po vedlejších cestách. Klaďte si jen ty nejzásadnější otázky. Nikoliv Kdo a Kdy, nýbrž Proč a Co je za tím Vším. Zámek byl jen někdejším silem. Nyní zkoumejte, kudy vede cesta do Vašeho vnitřního Zámku... Vězte, že směřuje nikoliv přes Klamma nebo jeho bratra, nýbrž přes pochopení KLAMU, kterým se naše smysly podílejí na iluzi světa. Jděte dovnitř, Gavrile, a neztrácejte čas ve vsi...

Klammův zápis o Proměně je neúplný, to jste asi zjistil. Najdete-li před odjezdem z vesnice dům Tunziů, objevíte tam ženu, která na Vás čeká. Setkání s ní Vám možná napoví...

   Hodně štěstí přeje         Sarha

P.S.: Nikoho se už na mě neptejte.