Smrad

   Veril se zastavil mezi domy, nad nimiž se klenulo potemnělé nebe jako olověný poklop hrozící zavřít město do úplné tmy. Zatím ještě na obzoru prosvítalo sírově žlutavé světlo. Nahé větve stromů připomínaly spletenec černých drápů snažících se ještě na poslední chvíli zachytit neodvratný pád nebes. Pochmurný výjev Verilovi připomněl množící se neradostné vize a předpovědi blížícího se konce. Ano, každým dnem jich přibývalo. Odkud se vyrojili všichni ti obsedantní věštci, všichni ti hysteričtí proroci? Jejich počet stále vzrůstal, jejich varovné hlasy nabývaly na síle. Pokud se něco stane, budou nakonec obviněni, že to přivolali. Nejlépe na to ani nemyslet.

    Veril pozoroval okolní paneláky, staré, vyžilé sídliště nesoucí neklamné známky úpadku. Napadlo ho, že je podobně zchátralé jako celý svět, celé lidstvo. Přes oslňující technické vynálezy a vědecký pokrok, jehož tempo se rok od roku zrychlovalo, tam uvnitř, v člověku, pomalu vyhasínalo duchovní světlo. Nejlépe to bylo vidět na životním stylu, na tom, jak lidé trávili volný čas, jak se chovali jeden k druhému, ale projevovalo se to i v obsahu jejich hovorů, v umění, v televizních programech, ve vztahu k přírodě a v mnoha dalších oblastech.

    Veril to vnímal jako podivně plíživý pach, připomínající nevětrané místnosti. Ano, lidstvo zapáchalo a nic na tom nezměnily ani parfémy. Vybavil se mu známý výrok z Hamleta, jehož dosah rozšířil na celou planetu: Je něco shnilého v tom našem světě. A nesmrdí to Země, ale lidské duše...

     Položil si otázku, zda nepáchne také on sám. Určitě to tak bude, vždyť všichni lidé jsou spojeni neviditelnými pouty, lidstvo je uzavřeno pod jedním obrovským poklopem na tvarůžky, pod kterým se všechny ty jednotlivé pachy slévají do jednoho jediného. Ty společné čpící závany pronikají ven, stoupají vzhůru neseny do všech koutů Vesmíru, aby podaly zprávu  jiným planetám, všem mimozemským civilizacím... To možná proto sem létají čím dál méně. Smrdíme jim... Smrdíme také sami sobě, ale již jsme si na to zvykli a tak nám to běžně ani nepřipadne. Jsme značně otrlými smraďochy. Otupělými skunky. Promiňte mi to, vy docela milá zvířatka, omluvte, prosím mé laciné přirovnání... O tchořích raději pomlčím. Ostatně, mezi nimi se možná ujalo rčení: Smrdíš jak člověk...

                                                                                                  Tschuk