Na každou cestu se vypravujeme v téže
archetypální situaci, jakou vytýčila známá výprava argonautů do Kolchidy. Jistě,
mohlo by se zdát, že obvykle nejde až o
tak velkou věc, ale víme my vůbec, co nás čeká i na tak zdánlivě banální výpravě,
jakou je naše cesta do práce nebo do obchodu? Vždy i ona může být naší cestou
poslední… A tak málokdy tušíme, že Zlaté rouno je mnohem blíže, než by se
zdálo. Co horšího: většinou ani nevíme, že téměř vždy( až na výjimky – jakou je
např.cesta na wc…) je Zlaté rouno přítomno v našem podvědomém itineráři a
stává se zároveň iniciátorem naší cesty, ale i měřítkem jejího smyslu. Rádoby
pragmatický duch našich cest není ničím jiným, než daemonickou bludičkou, která
nás svádí do močálů průměrnosti a prázdnoty, jejichž bezútěšnost si uvědomíme
začasté až tehdy, kdy je již pozdě i na ono příslovečné splakání nad výdělkem;
každá výprava, jejíž výtěžek nedosahuje kvality Zlatého rouna, je zradou nejen
na něm, ale i na našem bytostném ,,argonautickém poslání“ v tomto světě.
Možná, že právě na tomto místě namítnete, že náš svět není ,,argonautický“, že
celá ta výprava, o níž zde mluvím, je dávno zapomenutou mytologickou veteší a
naše dnešní realita nám dává úplně jiné výzvy, cíle i smysl. Jak je libo.
Jednou možná zjistíme, že jsme tak namísto světelné odměny získali jen pocit
zklamání ze ztracené výzvy a nenaplněného poslání. Neboť my sami jsme lampou,
která se buď rozzáří, nebo zhasne…
Hdn
Žádné komentáře:
Okomentovat